Klárčin pohled na moji LH24 2014

…když mi Laura řekla, že se přihlásila na LH24 jako jednotlivec, říkala jsem si, jak je odvážná.

Myslela jsem si, že si sestaví nějaký tréninkový plán, kterého se bude držet a fakt bude makat.
Psala jsem jí na začátku ledna, jak trénuje a pokračuje s přípravou. Prý nijak a že mám být v klidu J
Když mi někdo řekne, že mám být v klidu, tak o to víc mě to zajímá a jsem neklidná!
Vůbec jsem nechápala tu Lauřinu pohodu, klid, žádný vzrušování se tím, dyť vo co gou, ne?

Jsem prostě asi velkej cíťa.

V pátek večer jsem jela do Zlína hlídat Lauřinu malou zoo. Myslela jsem si, jak půjde Laura brzy spát, aby měla na závod hodně energie a byla pořádně vyspaná. V 9 večer jí píšu dobrou noc a ona na to, že jde ještě na pivo! J No já se picnu! Poprosila mě, ať jí ráno v 9 zavolám, aby náhodou nezaspala. Ups…

Ráno jí píšu. Už snídá. Je to dobrý. Čtu si, že počasí nic moc. Tak dávám rady, ať se dobře obleče! Přemýšlím – kdo je tady máma  a kdo dcera? J

V 11 hodin start. Tak a co teď? Rozhodla jsem se, že jako „podporu“ zvolím oblíbenou procházku, trasu, kterou jsem vždycky absolvovala jen s Laurou.  Mrzlo. Hodně. Tak jsem si řekla, že budu utíkat. Neuměla jsem ale v tom mrazu moc dýchat, tak jsem zase zvolila chůzi. Vyšlápla jsem si (pro mě) řádnej kopec na Příluky. Vidím velkého bílého psa na cestě a nikde nikdo. Psů se bojím. Strašně moc, i když mi nikdy nic neudělali. Kouká na mě. Zastavila jsem se a nevěděla co teď. Tak fajn, obrátím se a raději peláším domů. Jen co se otočím, vynoří se dvě paní. Ptám se: Je to Váš pes? Strašně se ho bojím. Ony: Nebojte, on nekouše. Maximálně k vám přijde a očichá vás. No přesně tohle na tom nemám ráda. Myslím si, že jakmile ke mně přijde, očichá, ucítí jak se strašně bojím, tak mi minimálně ukousne ruku. Ok. Tak jsem byla smířená a pokračovala v cestě.  Prošla kolem toho strašlivého psa. Vůbec jsem ho nezajímala. Ale tenhle strach mi vždycky ubere nejmíň rok života. Dostanu se do lesa. Je nádherně. Ale nohy a obličej trpí. Jakoby do mě píchalo milion jehliček. Brrr. Tak se znova rozběhnu. Běží se mi krásně. Rovinka, z kopce, po sněhu,po ledu, kochám se. A ztratím se J Takže si vytvářím soukromý ultra trail. Přes pařezy, křovím, skoky přes potoky. Ale pořád běžím. A myslím na Lauru.

Doma okamžitě utíkám k počítači, zapínám ho a vrhnu se na sledování výsledků. Super. Laura maká a jak jí to jde! Bojuj, bojuj, máš na to!!! Na FB hne dávám průběžné výsledky, píšu jak se Lauře daří.

Zprávy typu – Omrzliny zpřísnily pravidla, změna pravidel a povinné výbavy, pocitová teplota až -60 stupňů mě děsí!!! Píšu Lauře. Dost se bojím. A ona mi odpoví, že se cítí báječně?! Že prostě fučí…klasika?! No tak ona je fakt hustá J

Sleduju celkové pořadí, kategorie, počítám časy, kola, kolik jí trvá výstup na Lysou, jestli už je dole atd. Nedokážu se od toho odtrhnout. Čas ubíhá. Ani ho nevnímám. V 11 si řeknu, že už půjdu spát. Nejde to. Myslím na to, jak tam Laura musí mrznout. Já mám totiž z dneška strašné omrzliny na stehnech.

Celou noc se mi o ní zdá. Chodím tam s ní a dávám na ni pozor.

V 7 ráno s sebou trhnu. Jsem strašně nevyspaná. Rychle aktualizuju výsledky. Super! Laura má 8 kol! Píšu jí povzbuzující zprávu, ať maká, ať bojuje, že je skvělá! Na to mi přijde odpověď. Že má velký kašel a špatně se jí dýchá. Že už dál nejde a zaleze pod peřinu. Tududumtum…

To je konec. Já si myslela na umístění!!! Moc jsem jí to přála! Dyť ona si to vážně zaslouží!!! To neeee! L Je mi do breku. Jsem naštvaná. Ne na ni. To vůbec. Už večer jsem jí psala, že zdraví je přednější a kdyby něco, tak ať raději skončí. Ale nevzdala to celou noc! Proč teď?!

Do konce závodu zbývají 4 hodiny. Propadám depresi. Vidím, jak ostatní holky jdou pořád dál a dál. To ne! Holky, už nechoďte. Aspoň zpomalte, prosím!!!  No nic. Obracím se k Bohu a vážně se modlím. Laura si to zaslouží! Ona musí být na bedně! Prosím, prosím, udělám cokoliv, aby tam byla.

Ty poslední hodiny jsou pro mě utrpením. Sedím v pyžamu na stoličce schoulená u pc. Vleče se to. Strašně moc. Je mi zle. Je mi špatně. Ani jíst nemůžu. Modlím se, pořád.

Jsem smutná. Že jsem tam s Laurou nebyla. Že tam nikoho neměla jako podporu. Nejen psychickou.

Poslední hodinu aktualizace výsledků zamrzla. To bylo zlý. Přečetla jsem si, že se počítají i půlkola. Cože?! Já myslela že musí být vždycky celý uzavřený okruh. Nadávám na pravidla. Je to v pytli.

V posledních minutách konečně čerstvé výsledky. Pořád aktualizuju výsledky. Jakoby se ženy zasekly. Laura stále celkově třetí. Spustí se mi slzy. Brečím. Ne, ještě ne, ještě to není potvrzené. Ani žádná zpráva na stránce. Nevěřím tomu. Po půlhodině je výsledek stále stejný. Moc si to přeju. Tajně doufám!
Laura mi píše, ať jí hlavně nic neříkám. Nechce vědět, jak to dopadlo. Nechá se překvapit. O.K.

Jdu na procházku s Bebe. U toho počítače už nic nezmůžu. Já tam prostě pořád vidím třetí Lauru J

Přijde mi sms: Kájinko, oni mi to prozradili…. Brečím. (i teď se mi hrnou slzy do očí)

Jsem na ni strašně moc pyšná. MOJE MÁMA JE NEJLEPŠÍ!!!